Belgie – Herentals 27. 8. 2016

Tento rok jsem nalétal snad nejvíce soutěží za celý život. S Tomášem Markem jsme si zajeli na soutěže do Polska, Ukrajiny, Itálie a minulý týden i do Belgie. Nikdy jsme tam nebyli a ani nevěděli, co nás čeká.

Herentals je zhruba 900 km od Tábora. Cesta je po německých dálnicích bezproblémová a samotné letiště je asi jen 10 km od dálnice. Problém jsme však zjistili hned po příjezdu. Jejich modelářské letiště o rozměrech cca 300 x 400 m navazuje na město a nad baráky je první zakázaná zóna. Druhá zóna je celá další strana letiště, protože je tam obrovské elektrické vedení a ještě větší větrníky. Třetí zakázaná zóna je z boční strany sídliště. Takže se v podstatě mohlo létat jen na dvě a kus strany. Aby to nebylo tak jednoduché, tak obě tyto letové strany měly přes sebou les z pořádných sosen a kopec z bývalého smeťáku. Prostě celý malý plac byl utopený v dolíku. Občas tu píšu, že čeští piloti jsou zhýčkaní z našich letišť. To chápu, protože tu máme opravdu nadstandardní podmínky. Ortodoxním však kolikrát vadí i řada stromů. Rejpalové, co nadávají na Vypich by se měli nejdříve podívat tam. Opravdu nechápu, jak závody série World Cup tam mohou dlouhou řadu let provozovat.

Jediná dobrá věc byla, že na rohu měli stánek s pivem. Jupiller se v 32 °C vedru hodil.

Závod byl jednodenní, rozlosovaný na 12 kol. Měli jsme spolu letět čtyřikrát. Hned v prvním kole jsme letěli spolu a zjistili jsme, že místní vůbec neradí. Naštěstí čas říkali. Před obědem jsme byli na 3. a 4. místě. Při fakt dobrém hambáči od pořadatelů jsme si libovali, jak nám to v turbulencích jde a že jen občas nedolétáváme do čtverce.

Vítr i po obědě vál dál kolem 4 m/s od smeťáku. Létalo se tak, že téměř všichni po hodu otočili svá házedla po větru nad borovice a snažili se nastoupat. Těsně vedle borovic však začínalo sídliště a třetí zakázaná zóna. Pořadatelé zahoukáním upozornili pilota, že nalétává do zakázaného prostoru, a když náhodou nalétl podruhé, tak mu dali nulu z celého kola. Tomášovi se vymstilo, že má Snipa a s ním ještě asi větší půlka startovního pole. V kole, kdy jsme opět letěli spolu vícekrát houkali. Po odlétané rundě si nás zavolali i s letadlama a něco ukazovali na jeho Snipa. Ředitel nám potom oznámil, že jeho letadlo bylo označené jako to, co opakovaně létalo v zakázaném prostoru a že má nulu z kola. Protesty i od jeho pomocníka, který byl z místního klubu byly marné. Tomáš opravdu v danou chvíli létal na jiné straně. Nulu mu však zapsali.

V předposledním kole vítr mírně zesílil a termika byla ještě slabší. Úloha byla velký žebřík (60s,90s,120s,150s,180s). Tomáš začal dobře a na čas minuta a půl jsem mu běžel hlídat ke kuželům zakázanou linii. Když jsem se otočil Tomáš už šel k lesu s rádiem a kroutil hlavou, že ho to sfouklo. Vrátil se už po 15 minutách, že éro našli v koruně obrovské borovice, ale bez speciálního lezeckého náčiní se k němu nikdo nedostane. Tomáš měl další nulu a dobrý výsledek byl pryč. Poslední kolo už jsme nalétali bez problémů.

Tomášovi to stačilo i s nulami na 13. místo. Mě zůstalo 3. místo. Vyhrál celý den suverénně létající Max Finke. Ceremoniál byl opravdu komorní. Závodníci ani nevstali ze židlí a jedinou cenou byl glóbus Worldcupu. Žádné diplomy, ani poháry nedávali, takže nemám ani památku na dobrý výsledek.

Navečer jsme ještě zkoušeli zachránit letadlo ze stromu, ale bezvýsledně. Pořadatelé se nabídli, že se pokusí v týdnu sehnat nějakého stromolezce a pak letadlo poslat poštou. Tomášovi nic jiného nezbývá než čekat.

V Itálii se jim závody táhnou, na Ukrajině zase mají neposekanou louku, v Polsku divné okurky, ale všude jsou závody vždy zážitek. Tento závod bohužel neměl ani na náš Vypich.

Fotky ze soutěže by měly být tady